Recenze - Gray Matter

Herní designérka Jane Jensenová, stojící za populární sérií adventur, Gabriel Knight, si po dokončení a vydání třetího dílu, s podnázvem Blood of the Sacred, Blood of the Damned, v roce 1999 dala na nějakou dobu od vývojářství pohov a věnovala se spíš spisovatelské dráze (její poslední kniha, Dante´s Equation, byla dokonce nominována na cenu Philipa K. Dicka) a i když v letech 2003 – 2004 spolupracovala se společností Oberon Media na dvou casual hříčkách, její pravý návrat k řemeslu, jež jí vyneslo slávu a spoustu příznivců, můžeme datovat až k zahájení tvorby recenzovaného titulu. Stvořila Jane další kultovní počin, nebo tentokrát minula adventurní nebe a bude následovat tvrdý dopad na dno, mezi haldy tuctovek?

Příběh Gray Matter sledujeme především z pohledu hlavní hrdinky, americké kouzelnice Samanthy Everett, která přijela do Velké Británie, aby získala místo v londýnském Daedelus klubu, kde chce předvádět své umění zkušeným iluzionistům i publiku. Samozřejmě za pořádný plat. Během noční jízdy na motorce, směr hlavní město, kvůli otočenému ukazateli na cestě ale špatně zahne a stroj navíc v dešti brzy vypoví službu, takže nezbývá, než se pěškobusem vypravit hledat úkryt před bouřkou a poněvadž široko daleko je jedinou stavbou staré sídlo Dread Hill s cedulí „Centrum pro výzkum kognitivní abnormality“ vedle dveří, odtlačí nepoužitelný motocykl do garáže a ve stavu polospánku relativně nevědomky zmáčkne zvonek.

Druhý den ráno se probouzí uvnitř vily, zjistí, že se jedná o dům neurobiologa, profesora Davida Stylese, v němž žije on, pouze s postarší služebnou, a že Samanthu pokládají za nově najatou doktorovu asistentku a poněvadž je Sam tak trochu rebel, neodolá pokušení a pravou identitu neodkryje. Během prvního spánkového experimentu se studenty z nedalekého Oxfordu však dojde k nečekané události, které je svědkem údržbář sportovního stadionu a když si spojíte dvě a dvě dohromady, v tomto případě vám klidně může vyjít pět, protože sled podivných událostí kolem osoby profesora Stylese na sebe nenechá dlouho čekat.

Story je rozhodně největším tahounem hry. Jane Jensenová předvedla znovu, jak by měli scénáristé k vypravování přistupovat a nabízí mysteriózní atmosférický zážitek plný promyšlených a uvěřitelných charakterů, přičemž David a Samantha jsou dotaženi ještě o úroveň výš. Dále pak nerozplétáte pouze tajemství ohledně neblaze proslulého profesora, ale druhou hlavní linku tvoří jakási veřejná hra Deadelus klubu, určená pro kohokoliv z řad občanů-nečlenů spolku, kdo ji objeví a bude mít zájem na jejím odvíjení.

V recenzi mnohdy až geniálního Gemini Rue jsem si pochvaloval staromódní ovládání, Gray Matter ale zůstává na dnešní vlně, čili inventář otevřete najetím kurzoru do horní části obrazovky, levým myšítkem udáváte ovládané postavě (ano, zcela překvapivě nezůstane jen u Samanthy), kam má dojít, šipka se po najetí na interaktivní předmět automaticky změní funkci, atd.

Vzhledem ke klasickému pojetí skrz více než deset hodin trvající hrací doby projdete za vyzpovídávání ostatních charakterů a řešení hádanek. Co je sympatické, a opět se musím odvolat na dobrodružství Azraela Odina, hádanky, nebo logické úkoly, pakliže jim tak chcete říkat, jsou v rámci možností skutečně takové, aby je zdravě uvažující jedinec vyřešil bez zbytečného zasekávání, přesto Gray Matter není nejjednodušším titulem a zapojení šedé kůry mozkové, na kterou koneckonců odkazuje i samotný název, je zapotřebí.

Ku prospěchu lidí, nemajících v lásce hledání interaktivních míst na obrazovce, je zde jednoduchá eventualita. Po stisknutí jediné klávesy u veškerých (míst, ne kláves) naskočí popisky ulehčující orientaci. Jenže nápisy jsou mnohdy dost dlouhé a překrývají se. Respektive překrývaly by se, kdyby autoři nedošli k současnému, ne zrovna nejlepšímu řešení – překrývající se popisy střídavé problikávají a vždy tedy vidíte jen jeden, který následně zmizí, dá na chvíli prostor druhému a pořád dokola, což ale občas vede k přehlédnutí daného místa a následnému zmatení ze zdánlivé neřešitelnosti úkolu.

Dále zde nalezneme mapu pro cestování mezi lokacemi, jež jsou zabarveny podle toho, zdali v nich je ještě co dělat. Slušná pomůcka a pro změnu fungující nadmíru.

Zajímavým aspektem je příručka začínajícího kouzelníka, již s sebou hlavní protagonistka nosí. Nejednou totiž najde uplatnění v praxi, například když chcete naoko zničit videokazetu, nebo šlohnout dopis přímo před adresátem. Na druhou stranu ale čarování probíhá nezajímavě ve vlastním okně, kde ho podle návodu z knížky nastavíte krok za krokem, potvrdíte a něco se stane. Většinou buď docílíte svého, anebo uděláte malou chybku v přípravě, takže pokus anulujete a projdete tolikrát, dokud postup nebude správný. Zezačátku vypadá kouzlení zábavně, ale až budete potřetí procházet obsah příručky, hledat příhodný trik a zdlouhavě nastavovat kroky, jistojistě vás hra vyléčí z dětského snu být druhým Copperfieldem.

V obsáhlosti příběhu Šedá hmota boduje, co se ale týká grafického hávu, dopadla daleko hůř. Vychází z kombinace dvojrozměrného ručně malovaného pozadí a 3D objektů. Příběhové filmečky jsou pak řešeny pomocí rozpohybovaných obrázků a komiksového střihu.

O pozadích snad ani nemá cenu se bavit, jsou nádherná, někdy budí panoramatický dojem a je vidět pečlivost, s jakou byla tvořena. Oproti nim, s postavami si zřejmě hlavu nikdo moc nelámal. Nezřetelné nebo nepěkně hranaté textury hrají ruku v ruce s téměř žádnou mimikou a tragickými animacemi. Za zmínku stojí akorát Sam a David, kterým byla věnována daleko rozsáhlejší péče, ale i když se na Samanthiny křivky kouká dobře, jsem rád, že při snídani je k monitoru otočena zády, protože s takovou rychlostí jedení buď potraviny rovnou polyká a nebo se za tváří pohledné mladé ženy skrývá královna Vetřelců.

V hudebním doprovodu naštěstí vývojáři ústupky nedělali a závěrečnému hodnocení tedy vynáší pár procent k dobru. Postaral se o něj již tradičně Janin manžel Robert Holmes a je vskutku mistrem v oboru. Podobně dopadl i profesionální dabing, jen je škoda, že distributor neobstaral i plné české namluvení, takhle si musíme vystačit s titulky.

Jane Jensenová je zpátky a stále v dobré kondici. Gray Matter sice kvůli zmařenému potenciálu některých věcí nikdy nebude adventurou formátu Gabriela Knighta, ale příznivce si najde, byť jich nebude zas nějak přehnaně moc, už jen protože příběh je natolik silný, aby vás udržel na židli od začátku do konce a hltat ho budete jedním dechem. Pár vad na kráse a horší grafická stránka zamrzí, ale to už jsou holt neduhy většiny dnešních titulů v žánru.

• 3.6/5 Hvězd.
• 1
• 2
• 3
• 4
• 5