Recenze - DmC: Devil May Cry

Vývojář: Ninja Theory Vydavatel: Capcom Vydavatel v ČR: Cenega Lokalizace: Původní Multiplayer: Ano Oficiální stránky: Odkaz

Je tomu už pět let, co jsme se mohli s charismatickým lovcem démonů setkat naposledy. Co se s Dantem za tu dobu stalo? Pro příznivce starého, super-cool, Danta asi nic moc dobrého. Ztratil asijské rysy, úžasné blond vlasy vyměnil za sestřih amerických mariňáků a vizuálně vůbec vypadá spíš jako čerstvý absolvent střední školy, než životem protřený bojovník se zlem. Ale koneckonců se jedná o restart série, tak asi nikdo nemohl čekat, že bude Dante ještě starší, než v původních hrách. A jasná snaha přiblížit se více západnímu stylu je taky pochopitelná. Ne milá, to neříkáme, ale pochopitelná ano.

Samotný úvod hry je takový nemastný, neslaný. Člověk nemá pocit, že by právě začínal hrát něco, co se honosí tak glorifikovaným názvem, jakým Devil May Cry určitě je. Po splašeném úvodním filmečku, plném zběsilých prostřihů, vám na dveře zaklepe neznámá dívka s tím, že musíte okamžitě odejít. Poté, co hlavní hrdina chvilku otálí, poznáte, proč vám to radila. Hra vás okamžitě vrhne do Limba, démonického světa, který stojí na základech toho našeho. Zde se v průběhu první mise naučíte všechno důležité a získáte své první zbraně – meč Rebellion a staré dobré pistole Ebony a Ivory. Také po cestě posbíráte oblečení (pobíhat po Limbu nahý asi není moc bezva) a na chvilku vám dokonce přistane na hlavě paruka, jasně odkazující na starého Danta. Srdce pamětníků zaplesá, ale Dante vás hned svým humorem uzemní, když prohlásí: „Ani za milion let,“ a s těmi slovy ji odhodí.

Je jasné, že hra nestaví na prvním dojmu, a že její bohatství se nalézá až dál, kdy se příběh začne pomalu rozplétat a i úrovně dostávají grády. Ostatně, i na spratkovitého Danta si začnete zvykat a garantujeme vám, že na konci se s ním budete jen těžko loučit – ať už kvůli jeho stylu humoru, který se z trapného pomalu přetaví v úderný, kvůli jeho hláškám, které vám vykouzlí pobavený úsměv na tváři, i když zrovna budete dostávat nakládačku, nebo čistě jen proto, že je to kombinace Chucka Norrise a Stevena Segala.

Když jsme zmínili tyto velikány akčních filmů, vězte, že i DmC je značně filmová záležitost. Mohou za to časté slow-motion scény, ať už při efektivním zabití nepřítele z povedeného komba, nebo animační prostřihy, například při doskocích. K celkovému dojmu povedeného filmu na hranici akčního hororu a thrilleru přispívají i velmi povedené rozhovory. Děj vás chytne a z velké části díky výkonu vedlejších postav vás protáhne celou hrou raz dva. Jedinou chybičkou na cut-scénách se nám tedy jevil dabing. Tedy, abyste chápali, ten byl také zvládnutý na pochvalu. Když zrovna byl. Ale čas od času (a bohužel docela často) se stalo, že prostě a jednoduše vypadl, nebo byl nesmyslně tichý. A je nepříjemné, když se zaposloucháte, a najednou musíte honem začít číst titulky, aby vám neušla nějaká důležitá informace.

Jak dobře je zvládnutá kamera při animovaných sekvencích, tak velký kříž s ní je během samotného hraní. Ti z vás, kteří DmC hráli už předtím, asi už vědí, která bije. Bohužel zůstalo prazvláštní přepínání kamery při pohybu v prostředí. Většinu času se koukáte Dantovi přes rameno, ale občas pak vejdete do dveří, nebo projdete obloukem, a kamera se přepne na statickou (většinou) někde v rohu místnosti. A rázem pomocí klávesy W jdete bohužel dozadu. Tuto „funkci“ si budete velmi pochvalovat zejména při soubojích.

U soubojů ještě chvilku zůstaneme. Prakticky všechny se odehrávají v Limbu. Ten je jedním slovem dechberoucí. Kord když se svět změní z ničeho nic před vašima očima – obyčejná městská ulice, nebo sklad v továrně na energetický nápoj. Malinko to může připomínat Silent Hill, ale tady je to přece jen víc… barevné. Jistě, je to svět, kde žijí démoni a prakticky předsálí pekla, ale to vůbec neznamená, že by mělo být šedé a temné. Právě naopak. Graficky je úchvatné a také překypující „životem“. Celý váš průchod úrovní v této dimenzi by se dal popsat jako jedno velké kombo. Pokud řekneme, že jedna úroveň zabere v průměru například 20 minut, určitě z toho strávíte 15 minut bojem. K tomu samozřejmě potřebujete zbraně. Ty základní jsme již zmínili výše, ale v průběhu hry si jich ještě pár přiberete. V zásadě jsou čtyři typy zbraní – meč, který máte hned od začátku, který ještě může nabírat andělskou (kosa) nebo démonskou (sekyra) podobu, a pistole. Každá ze zbraní se hodí na něco jiného a určitým soupeřům způsobuje větší zranění, než jiným. Každý z nepřátel má nějaké své slabé místo, a je tedy potřeba se naučit, kde to místo je, a kterou zbraň použít. Zní to velice analyticky a logicky, ale ve finále s tím zas tolik přemýšlení není. Jak obtížnost soubojů roste, zbraně se stejně snažíte měnit co možná nejrychleji, abyste aspoň občas trochu života ubrali všem okolo. Koneckonců i to (používání různých komb a různých zbraní v jednom souboji) zvyšuje počet udělených bodů v celkovém skóre. Snad jediná věc, která by se dala soubojům vytknout je nemožnost ručně zaměřit vybraného soupeře.

Představte si následující – vyhrne se na vás asi tak dvacet nepřátel najednou, a každý z nich se chová jinak; někteří mají štít, někteří střílí, jiní zase používají kouzla. A právě kvůli chybějící možnosti zaměřování je docela těžké se zaměřit na ty, které chcete z taktických důvodů zabít jako první. Tady nastává také chvíle, kdy asi využijete Ebony a Ivory zdaleka nejvíce; jako přechodový prvek mezi jednotlivými komby, aby se vám nepřestal počítat bonus za zásahy, než dojdete od jednoho soupeře k druhému. Rozhodně nepočítejte s tím, že někoho zabijete jen střílením.

Po rozsáhlých bojích, kterých bude čím dál tím víc, jak hrou postupujete, se vám občas může stát, že se tak trochu ztratíte. Během všeho toho skákání, otáčení se, uhýbání cizím útokům prostě zapomenete, odkud že jste to přišli, a kam máte jít dál. Jednotlivé chodby, tunelu, průchody a vchody si jsou dost podobné a nám z toho vznikla během hraní nejedna nepříjemnost.

Další částí hry, která sice je v Limbu, ale zároveň tak úplně není, jsou tzv. tajné mise. Jsou to různé variace na „zabijte všechny a přežijte“, vždy s trochu pozměněnými pravidly (časový limit, nepřátele zraníte jen ve vzduchu, nesmíte dostat jediný zásah...). K těmto misím vedou dveře, ke kterým je potřeba dříve v misi najít klíč. Pokud se vám to podaří a dveře otevřete, vezmou vás do něčeho, čemu by se dalo říkat aréna. Tady dostanete instrukce formou textu a začnete. Můžete hrát tak dlouho, dokud se vám nepodaří misi splnit, je jen na vás, máte-li dost trpělivosti, hbitosti a hráčské zručnosti.

Zmiňovali jsme také, že příběh se odehrává ve dvou rovinách – tedy v Limbu a v našem světě. Paradoxem ovšem je, že většinou jste přesně v opačné dimenzi, než ve které jsou vaši spolubojovníci. Sice to možná zní, že je to padlé na hlavu, ale vzniká tím docela zajímavý (a hlavně užitečný) herní prvek, kdy s vámi může neustále někdo být, aniž by mu hrozilo nebezpečí. Provázanost obou světů je zvládnutá opravdu skvěle a někdo si s tím při návrhu příběhu a misí dal asi hodně práce.

A poslední větou recenze bychom zároveň rádi začali závěr – s touto hrou si dalo plno lidí opravdu hodně práce. A je to na ní vidět. Neříkáme, že vyloženě ze všeho budete skákat tři metry do vzduchu radostí, ale nejsou tu žádná zákysová místa, žádné výrazné chyby, nebo nedodělky. Že čas od času zazlobí kamera, tomu se u závěrečných titulků stejně asi jen pousmějete. Budete totiž vědět, že za sebou máte parádní herní zážitek, a to minimum chybiček, které se dostaly do finální verze, hře a hlavně vývojářům mile rádi prominete.

Limbo, provázanost obou světů, humor, tajné mise, souboje vám nedají vydechnout, mnoho komb, zbraně, graficky je hra velmi povedená ve všech ohledech
.
Chvilku trvá, než si na nového Danta zvyknete, výpadky dabingu, kamera, nemožnost zaměřovat nepřátele ručně

• 3.6/5 Hvězd.
• 1
• 2
• 3
• 4
• 5