Recenze - Binary Domain

Vývojář: SEGA Vydavatel: SEGA Vydavatel v ČR: Comgad Lokalizace: Původní Multiplayer: Ano Oficiální stránky: Odkaz

„To bude něco mezi Minority Report a AI: Umělá inteligence,“ ozvalo se jako první, když k nám do redakce tato hra došla. Je, i není. Každopádně se hraje zajímavě a stojí za to s ní několik hodin strávit.

Hra začíná trochu lajdácky – jen tak se dozvíte, že vy jste poručík Dan Marshall a máte parťáka s přezdívkou „Big Bo“. A to vám na začátek přece stačí, ne? Tak šup rovnýma nohama do první mise. Ano, to je rozhodně zvláštní způsob, jak hráče „uvést“ do děje. Nicméně se vlastně jedná jen o jakýsi prequel opravdového příběhu, který slouží spíš jako tutoriál. Zde se naučíte jak střílet, přepínat zbraně, krýt se a rovněž jak komunikovat s parťáky v týmu. Komunikace v týmu měla být vůbec podle propagačních videí jedna z věcí, se kterou měla Binary Domain stát a padat. Nám se bohužel během celé doby hraní nepodařilo systém rozpoznávání vyřčených slov zprovoznit, takže je jen dobře, že videa byla spíše marketingová, a hra vás zaujme, i když zrovna neholdujete tomu, sedět u počítače a na své polygonové parťáky pokřikovat anglické příkazy přímo do mikrofonu.

Když se ale prokoušete prvním levelem a seznámíte se s zelenými (červenými, bílými) nepřáteli pěkně dopodrobna, nabírá hra na obrátkách. A to prakticky hned od prvního příběhového videa. Píše se rok 2080 a už nějaký ten pátek jsou na světě více méně dokonalí humanoidní roboti, kteří – jak jinak – mají lidstvu usnadňovat práci. Ovšem honba za dokonalostí robotů vyústila v otevřenou technologickou bitvu dvou obřích korporací – Berger a Amada, kdy každá z nich chce získat majoritní podíl na trhu a tím vygumovat konkurenci. Nicméně, aby měly tyto společnosti ve svých bojích přece jen nějaké hranice, byly sepsány nové Ženevské konvence, které ošetřují právě problémy kolem robotů a jejich přílišné podobě s lidmi jako takovými. A tolik kolem příběhu asi stačí, abychom neprozradili příliš mnoho z té příběhové smrště, která vás ve hře čeká. Už jen naznačíme, že ne každý je takový, jaký se na začátku zdá.

Binary Domain je hlavně střílečka s taktickými prvky. A z toho vyplývá spolupráce v týmu a proti vám samozřejmě mraky protivníků. Pojďme si žánr hry rozdělit na dvě části. V té první části je klasická střílečka. V té druhé se podíváme na taktiku a spolupráci v týmu.

Co do akční části hry jí není takřka co vytknout – jistě, střílení je sice věc značně repetitivní, ale nás vyloženě bavilo mít tlačítko myši 90% času stisknuté až nadoraz. Hordy nepřátel se na vás téměř neustále valí hned z několika stran a pokud nechcete skončit mrtví, aniž byste vystříleli půlku zásobníku, budete muset také trochu přemýšlet. Roboti jsou složeni z jednotlivých částí – končetiny, hlava, trup – a kupodivu má opravdu svůj význam, jestli barevnému plecháči před sebou ustřelíte nohu, nebo ruku. Střílení do nohou si nebudete moci vynachválit hlavně v pozdějších částech hry, kdy proti vám chodí roboti se štíty a prakticky jen vykukující nohy jsou jejich zranitelné části. Pokud jste fanda do head-shotů, asi vás budeme muset zklamat; tady to není jedna rána a dost. Budete mu muset do jeho hlavních obvodů vystřílet pěkných pár kulek, aby se hlava oddělila. Ale ani to neznamená robotovu „smrt“, jen je bez hlavy, a tak střílí všude okolo, jako smyslů zbavený. I na své kolegy a spolubojovníky. Téměř samozřejmostí pak je krytí se za překážky a různé využívání terénu. Ale nic tak propracovaného ve stylu Deus Ex tu nečekejte.

Co se pak týká taktické části, tam už to je trochu horší. Hned od začátku máte jednoho parťáka, avšak během vašeho putování jich ještě pár přiberete. Ovšem nakonec bohužel zjistíte, že by to možná vyšlo nastejno, kdybyste tam byli úplně sami. Ve střílení nijak zvlášť nepomohou, a že by rozhovory byly tak nezanedbatelnou součástí, že byste se nedostali dál, kdybyste své parťáky naštvali, nebo urazili, to se taky zrovna neděje. Je tu sice graficky naznačeno, jak jste u nich za své průpovídky po čas hry oblíbení, ale ve finále to vůbec nic nemění. Pokud vám totiž naštvaný parťák odmítne pomoct, stejně se s tím ve 100% případů vypořádáte sami. Podařilo se vám například v průběhu této kapitoly naštvat sniperku a kolem sebe máte na střechách hned několik sniper-robotů? Sice je za vás nesestřelí, ale zároveň pravděpodobně někde velmi blízko inkriminovanou zbraň najdete, abyste je mohli poslat na šroťák svépomocí. Takže nápad dobrý, ale možná to chtělo trochu víc dotáhnout do konce ty následky. Stejné to pak je s volením spolubojovníků do týmu, když se vaše družstvo rozdělí. Vlastně si je můžete volit podle toho, kdo se vám nejvíce líbí, a kdo má nejlepší hlášky. Konkrétní výhody, nebo nevýhody ve výběru parťáků jsme nezaznamenali.

Když už je řeč o hláškách a vůbec hovoru, který probíhá jen tak mimoděk skoro po celý čas hry, tak to je něco! Člověku to okamžitě připomene vzájemné špičkování se hrdinů v amerických filmech, kdy postavy nemají problém pálit tou nejvyšší možnou kadencí a ještě k tomu házet vtípky na všechny strany.

Pokud jsme se bavili o 90% času, kdy se ve hře střílí, asi vás napadlo, co se dělá těch zbývajících 10%? Nestřílí se. Asi tolik se dá říct s naprostou určitostí. Bohužel ať už se jedná o potápění, nebo o sjíždění po boku budovy, pravděpodobně se budete modlit, aby to už bylo za vámi a vy mohli pod ukazováčkem opět cítit spoušť zbraně. Tohle se bohužel nepovedlo. Prostředí a celá vize blízké budoucnosti je tu víc než zajímavá. Celou dobu se pohybujete po Tokiu a také po tom, co zbylo ze starého velkoměsta. Svět totiž postihly velké povodně a města musela být vybudována nová, na troskách sebe samých. Teď už jsou ve výšce a dobře zabezpečená před další případnou vlnou přímo z oceánu. Ale jakkoliv se město a jeho přilehlé prostory snaží působit otevřeně, koridorové kořeny hra nezapře.

Kdyby tady recenze končila, asi by si hra odnášela poměrně vysoké hodnocení. Nicméně nekončí, ba co víc – bude se ještě trochu kritizovat. Zajímavý příběh snad tisíckrát přerušuje věta „A dead end?“ když parta vojáků vběhne s nepřáteli v patách do slepé uličky, na konec útesu, do ústí kanálu, který nikam nevede a podobně. Že to není až takový problém? Až to uslyšíte během jedné hodiny hraní 4x, asi také změníte názor. Některé věci se mohly scénáristicky zvládnout mnohem lépe.

Další neduh je ale do jisté míry společný pro velký počet nových her. Místo, aby se držely v mantinelech svého žánru, zkouší tvůrčí tým, co všechno hráči ještě vydrží, a co vše jim sežerou. Jenže když chceme, pánové ze Segy, střílet, tak chceme střílet, a ne se probírat statistikami spolubojovníků, zbraní a nakonec i těmi svými a různě je „vylepšovat“. Proč, proboha, proč?! Střílečka by to byla téměř dokonalá, střílečka s taktickými prvky už trochu pokulhává, ale taktická střílečka s RPG prvky? A tak z toho nakonec spíše vyleze takový pěkný interaktivní film, než opravdová hra. Sice film, který se kvalitou příběhu, zvraty a akčími cut-scénami může rovnat snímkům jako Minority Report, nebo Mission: Impossible, ale hra je prostě hra. Pokud chcete Toma Cruise vidět vlát na vlaku, nebo lézt zvenku po budově, asi bude opravdu lepší zajít do kina.

Postupný destrukční model nepřátel, hlášky a špičkování parťáků, vize blízké budoucnosti, s mikrofonem může být ještě zajímavější, skvělý filmový zážitek
.
Scénáristické oslí můstky při gameplay, RPG prvky, spolupráce s týmem a volení parťáků, nestřílecí pasáže spíše obtěžují, koridor.

• 3.6/5 Hvězd.
• 1
• 2
• 3
• 4
• 5