Recenze - Alpha Protocol

Představte si, že jste tajný agent. To zní fajn, ne? Zabíjíte zloduchy, zachraňujete nevinné, vkrádáte se potají do zabezpečených budov, získáváte informace z počítačů, skáčete po střechách... A pak jednoho dne otevřete oči a zjistíte, že ležíte na ošetřovně, hlava vás bolí jako střep, a aby toho nebylo málo, spojí se s vámi přes malou obrazovku na stole ležícího PDA pohledná Asiatka, co tvrdí, že chce pomoct. Přijmete nabídku, nebo raději zkusíte ze zapeklité situace najít východisko osobně?

Alpha Protocol je RPG hra z pohledu třetí osoby (čili klasicky zpoza hrdinových zad), u níž je poněkud složitější přesně určit žánr. Úsloví „Jaké si to uděláš, takové to máš.“ zde totiž platí na sto procent, a ať už preferujete tzv. Rambo styl či opatrné plížení, pokaždé si přijdete na své. V Alpha Protocol (dále AP) neexistují momenty, kdy by hra skončila fiaskem, protože o hlavním hrdinovi – Michaelu Thorntonovi – neměl nikdo vědět, a nyní zní poplašná zařízení přes půlku města. Zkrátka a jednoduše, můžete hrát, jak vám to vyhovuje, a hra vás odmění způsobem sobě vlastním.

Nejpodstatnějším aspektem hry je jistě možnost volby. Přímo v akci sice nikterak velká není, nicméně rozhovory a ingame filmečky tento fakt bohatě vynahradí. Vše probíhá téměř na chlup stejně jako v oblíbeném Mass Effectu. V reálném čase (tedy, ne v úplně reálném, na odpovědi máte časový limit) vybíráte, jak váš avatár zareaguje (agresivně, ironicky, profesionálně,...), od čehož se odvíjí následující události. Někdy vyjednáte mír, jindy debata vyústí vzájemnou přestřelkou. V několika případech dokonce máte v rukou život někoho jiného a možnost popravy je, zvláště když míříte pistolí na hledaného teroristu, který může za smrt spousty obyčejných lidí, velmi lákavá.

Kromě dialogů tvoří většinu hry ona výše zmíněná akce. Trochu rozporuplná, řekl bych... Ale pojďmě pěkně popořádku. Nejprve na řadu přichází povolání. Je libo kradmé plížení a odpravování nepřátel pěkně potichu? Sáhněte po špionovi. Máte rádi svist kulek kolem hlavy a obličej opálený výšlehy z hlavně své pušky? Voják je ten pravý. Atd., atd. Od povolání se odvíjí počáteční rozdělení skill pointů do dovedností (možnost úpravy rozdělení podle sebe samozřejmě nechybí).

Vzhled Michaela Thorntona lze, poněkud překvapivě, nastavit ne hned po spuštění, ale dalo by se říci, v průběhu první mise. Narozdíl od Mass Effectu, je zdejší přizpůsobení hrdiny poněkud ochuzené na pár typů vlasů, vousů, výběr barvy očí a doplňků – brýle a pokrývka hlavy. Možná nic moc, ale pro potřeby špióna dostačující. Navíc, pokud by vás vzhled agenta Thorntona omrzel, úpravy můžete provést i v dalším průběhu hry.

Zbraně jsou rozděleny do čtyř kategorijí – pistole, pušky, brokovnice a samopaly. Každá pak má své kousky, jež od sebe nejsou zase až tak rozdílné, důležité je mít vytrénované skilly, protože bez nich netrefíte vojáka vzrůstu Dolpha Lundgrena ani na půl metru.

Souboje zblízka patří k nejlepšímu, co jsem viděl. Nenechte se odradit zhlédnutím traileru, kde útoky pěstmi vypadají jako hraní World of Warcraft. Hlavní hrdina totiž dokáže uštědřit nepřátelům pěkných pár ran. Efektní a efektivní zároveň.

Mise jsou lineární a ačkoliv občas vede k cíli více cest, jedná se spíše o odbočky z té hlavní (vylezete po žebříku na střechu a potom poklopem do místnosti, kam byste přišli i po vstupu dveřmi). AP by také určitě prospělo spíše Fisherovské přeskakování překážek, jež je možné pouze na vyznačených místech. Omezující a zároveň poněkud krkolomné.

Krycí systém apeluje na Splinter Cell: Conviction, automatické přebíhání z krytu do krytu však bohužel nefunguje moc dobře, poněvadž Mike ovládá jednu skutečně úžasnou schopnost (ironie) – zastavení se na otevřeném prostranství, což je vhodné především, pokud jste extrémní masochisté a rádi necháváte své tělo provrtávat kulkami olova, letícími nadzvukovou rychlostí. Problém někdy může dokonce představovat už jen samotné přitisknutí se ke stěně. Michael si asi nerad špiní oblečení omítkou.

Za splněné mise získáváte peníze (vhodné pro zakoupení nových zbraní, zbrojí a gadgetů – EMP granáty apod.), jež sbíráte i přímo v průběhu hry a v neposlední řadě zkušenosti, díky nimž postupujete na vyšší levely (další body do skillů a nové perky značící různé bonusy).

Narazíte i na minihry. Celkově tři. Dvě jsou lehké (odemykání zámků, kdy je nutné správně nastavit určitý bod do přímky a včas kliknout dává vzpomenout na Oblivion, při obcházení obvodů alarmu zase vybíráte popořadě správné „drátky“) a jedna naopak nejednou potrápí (hackování počítačů probíhá tak, že ve změti náhodně generovaných čísel musíte najít dva statické řádky a na ně umístit jejich obrazy).

Na poli grafiky Alpha Protocol žádným zázrakem není, ale detailní prostředí je uvěřitelné a barvy krásně syté. Na druhou stranu, při animacích občas Mikeovi záhadně zmizí kus oblečení a v mrazivém Rusku klidně odhalí svou hruď. Problémem může být i po loadingu pomalejší vykreslení prostředí.

Občas jsem zaznamenal i problém s kamerou. Skoro jako by byla citlivost myši na minimu a poté vystřelila do nebeských výšin, díky tomu se otočila třikrát dokola a já dokonale ztratil orientaci.

Po zvukové stránce odvedli vývojáři z Obsidianu pěkný kus práce. Hudba je perfektní, dabing povedený a zvuky zbraní dosti realistické.

Hlavní zápor bych viděl především v nedostatcích umělé inteligence. Ta je totiž natolik “dementní“, že vás mnohdy nezpozoruje i když stojíte kousek od enemíka. Jindy všichni chodí kontrolovat své padlé druhy a vy jednoduše likvidujete jednoho za druhým. Nicméně v jistých situacích je AI zase nezvykle bystré.

I přes pár neduhů je Alpha Protocol dost dobrou hrou, aby stála za pozornost a to především hráčů Mass Effectu, z něhož si bere nejvíce. Škoda jen příliš nezdařilého skloubení se Splinter Cellem.

• 3.6/5 Hvězd.
• 1
• 2
• 3
• 4
• 5